Láska & nenávist

9. dubna 2012 v 9:24 | Smajli |  Jednorázové
Yo! Hey! Ho! Tak nám končí velikonoční prázdniny, které v mém případě byly docela krušné, v dobrém i špatném slova smyslu. A celý dnešek budu zase v depresi, že musím zítra opět do školy, přičemž jsem se samozřejmě na učení nepodívala ani koutkem oka =_=''

Každopádně jsem ale dopsala jednu kratší jednorázovku a jelikož už to chtělo malinko nějakou změnu žánru, zkusila jsem tentokrát něco trochu psychologického a ke všemu ještě songfic =D Nejsem si úplně jistá, že se mi to povedlo vyjádřit. V hlavě jsem měla určitou situaci, určitý "příběh", prokreslený do všech detailů, jenže jsem zjistila, že mi dělalo docela problém převést ho do psané podoby, protože... prostě ten vztah je dost složitý. Takže abych vás nenapínala:

Slovenské čtenářky (aspoň doufám teda) zajásají, protože jsem si jako doprovodnou písničku zvolila Elán, konkrétně starou známou "Láska moja". Nedávno jsem ji slyšela po strašně dlouhé době a je zvláštní, že když jsem se trochu zamyslela nad tím textem, zjistila jsem, že se mi v hlavě rýsuje právě tahle jednorázovka. Není dlouhá, takže jestli ji přečtete, byla bych ráda, kdybyste mi napsali, jestli jste ji tak nějak jako pochopili =D

Pár: ItaSasu, naznačeny páry SasuGaa, ItaDei
Žánr: Psychologické, songfic
Obsah: Od smrti rodičů žijí Itachi se Sasukem sami a jejich vztah je velice komplikovaný


Láska & nenávist



Stříbrný paprsek měsíce v úplňku se mi opíral do tváře. Seděl jsem na okenním parapetu a upíral jsem oči do té mléčné sametové tmy, která se rozprostírala za sklem jako temný plášť, posetý milionem zářících démantů. Vždycky mě fascinovala noc. Tiše ses zády opíral vedle mě a hleděl jsi jako obvykle do druhého koutu místnosti. Světla byla zhasnutá, ani jsme se je neobtěžovali začátkem večera rozsvěcet, proč taky? Nechtěli jsme vidět jeden druhého, ani jsme se na sebe nepodívali, neměli jsme to ve zvyku. Dokonce jsme ani nemluvili. V těchto chvílích nikdy. Neměli jsme si co říct. Zdánlivě. Tvoje hřejivá dlaň jakoby mimochodem spočívala na té mé, jako bys ji tam opravdu položil zcela náhodně, nechtěně, naše prsty se proplétaly. Tento jediný prostý dotyk nás v těchhle situacích spojoval, byl to takový neměnný rituál, jediný kontakt, který jsme spolu udržovali - jen mlčky jsme se dotýkali dlaněmi. Beze slov, bez vyznání, bez projevů emocí. Už to bylo přes hodinu, co jsme tam spolu takto seděli, ve tmě, v tichu, bez pohnutí. Snad by nás někdo mohl považovat i za sochy, kdyby nebylo mělkého nehlasného dechu. Byli jsme si tak podobní. Na pohled, z genetického hlediska. A přesto jsme byli každý úplně jiný.

***
"Co si sakra myslíš?! Co si to vůbec dovoluješ?! Ještě jednou něco takovýho zkusíš a dostaneš pár facek, rozumíš?! Táhni mi z očí!"
...
"Nenávidím tě, nemůžu se dočkat, až odtud za pár let vypadnu! Radši budu žít třeba pod mostem, než s tebou pod jednou střechou!"
...
"Jestli budeš dělat problémy, s mojí pomocí nepočítej, je ti to jasný, ty malej spratku?! Nehnu ani prstem!"
...
"Doby, kdy jsem tě musel poslouchat, jsou dávno pryč, ty hajzle! Strč si ty svoje kecy do prdele, jseš mi absolutně volnej!"

Sme rana a nôž,
Sme pravda a lož,
My sme dvaja psi
Abrahám a syn

Jak je těžké změnit něco, s čím jste se narodili. Povaha, temperament, charakter… dají se vůbec změnit? Nebo aspoň potlačit? Jak rád bych znal odpověď. Protože kdybych ji znal, kdybych měl jistotu… bylo by to třeba jinak. Možná. Nebo taky ne. Z hrdosti, z důslednosti a pýchy… Proč se přizpůsobovat? Nikdy jsem to nepotřeboval, stejně tak jako ty. Ani jeden z nás to neměl zapotřebí. Všichni se vždycky přizpůsobovali nám. Je to tak pohodlnější. Rozhodně méně náročné. A méně bolestivé. Ano, v tom to je. Zůstat sám sebou. I když víte, co ve vás je. Proč měnit zlo v dobro, když je zlo tak přirozené? Dokázal bys to? Uměl bys tyhle své stránky odsunout stranou? Nebo už jsou v tobě tak pevně zakořeněné, že je to nemožné? A chtěl bys to vůbec udělat? Měl bys snad důvod? Nikdy jsem o sobě nepochyboval. I když jsem věděl, že je tady i jiná cesta, tahle mi vždycky přišla nejjednodušší, nejvíce vyhovovala mojí osobnosti. Ale kdyby bylo možné ovládnout osud… kdybych věděl, že to půjde… změnil bych se. Kvůli tobě.

Ja sa polepším
Ty sa polepši

Červenovlasý chlapec mě objímal kolem ramen a důvěrně mi něco šeptal do ucha. Příliš jsem ho neposlouchal, vždycky všichni říkali to samé, časem vás to prostě omrzí. Obrátil jsem do sebe už asi dvanáctého panáka a přes kouřovou clonu hustého dýmu z cigaret, ve kterém se dal citlivým čichem postřehnout i závan něčeho jiného, však to známe, jsem se podíval k protějšímu pultíku baru. Věděl jsem o tobě stejně jako tys věděl o mě a stejně jako já, i ty jsi tu měl svoji společnost. Nějaký blonďák s netypickým účesem, díky kterému bych si ho snadno spletl s dívkou, kdybych neznal tvoji orientaci, seděl vedle tebe a něco žvanil. Nejspíš jsi vycítil můj upřený pohled, protože tvoje černé oči ke mně náhle zalétly a já se na dálku pohrdavě ušklíbl. Byl nejvyšší čas jít. Obrátil jsem se ke svému dnešnímu partnerovi, tuším, že se jmenoval Gaara…? a jako obyčejně stačilo pouze přikývnout, snažil se tady on, ne já. Prodrali jsme se davem hlučících lidí v náladě k východu a než jsme zmizeli na čerstvý vzduch, neodpustil jsem si ještě se na tebe ohlédnout. Tvé oči mě samozřejmě provázely a když se střetly s mými, zamračil ses. Ohrnul jsem ret ve svém typickém nadřazeném gestu a nechal tě tam s tím tvým "kámošem", se kterým stejně skončíš dneska v posteli. Oba jsme věděli, jak dnešní noc dopadne.

Tisíc dôvodov
na sto rozchodov

Ačkoliv mi Gaara nabízel, že u něj můžu klidně zůstat celý den, odmítl jsem. Byl mi volný, náš večer skončil, nejspíš už se nikdy neuvidíme a nebudu to já, kdo by toho měl litovat. Nebyl špatný, docela se vyznal, chlapec, ale zázrak to zase vyloženě nebyl. Už jsem měl lepší. Zcela neomylně jsem svoje kroky směřoval do centra, nemusel jsem na to ani myslet, což bylo dobře, protože mě po takových nocích vždycky hrozně bolela hlava. Zasraná kocovina. Během půl hodinky už jsem zvonil u jedné z bytovek a jako obvykle mi otevřel Suigetsu v trenkách poté, co se vyhrabal z postele. Bylo ještě docela brzké sobotní ráno.

"Kurva, Sasuke, už zase?! Ty seš fakt kretén." Zavrčel nepřívětivě, v jeho tváři nicméně nebylo znát žádné překvapení. Tahle scéna se odehrávala takřka každý týden. Pokrčil jsem rameny a mlčel. "No jo, tak pojď dál." Rezignoval a pustil mě dovnitř do svého bytu. Tak jako vždycky. On zamířil zpátky do vyhřátého kutlochu a já ho následoval. Beze slov jsem se začal svlékat do spodního prádla a nedbaje jeho tiše mumlaných nadávek jsem si k němu přilehl. Bez postranních úmyslů. Se Suigetsem jsem nikdy nic neměl a ani bych nechtěl. Ne že by za to nestál, ale byl to můj jedinej pravej kámoš. Přítel v pravém smyslu toho slova, který mě vždycky tahal z průšvihů, minimálně mi poskytoval azyl, protože žil sám, sice si nemohl dovolit nic extra, ale jemu to vyhovovalo. Velmi brzy jsem usnul, potřeboval jsem dospat dnešní noc. Probudil jsem se až kolem dvanáctý a na stole už čekal oběd. Dělal jsem, že nevidím ty Suigetsovy pronikavé pohledy. Věděl jsem, co mi chtěl říct, ale nestál jsem o to, to zase slyšet. Mlčky jsme se najedli, Suigetsu pak odešel do práce a já jsem čekal. Čekal jsem na další krok v zaběhnutém koloběhu událostí. Ten tvůj blonďák už musel být dávno pryč, takže jsi měl dost času přemýšlet, sám, v našem velkém domě. Vztek ti nikdy nevydržel příliš dlouho. Po páté hodině odpoledne mi konečně v kapse zavibroval mobil. Nemusel jsem to vlastně ani číst, formulace byla pokaždé stejná. Ale ze zvyku jsem rozklikl příchozí SMS s jedinými dvěma slovy: Vrať se.

A posledný krát
pokus o návrat

Pod tvými dotyky jsem se doslova svíjel a zalykal se rozkoší. Cítil jsem tvoje rty a jazyk snad všude, srdce mi hrozně rychle bušilo, krev mi tepala v žilách neuvěřitelnou rychlostí, byl to skoro infarktový stav. Naše nahá těla se na sebe lepila tak těsně, jako bychom spolu chtěli splynout, otírali jsme se jeden o druhého, vzájemně se uspokojovali, laskali a líbali. Tvoje vůně, chuť tvých úst a horkost tvojí sametové pokožky. Tohle byly chvíle, ve kterých jsme žili jeden pro druhého, ačkoliv šlo jenom o sex. Častokrát jsem uvažoval nad tím, jak je možné, že jen my dva jsme se dokázali úplně naplno uspokojit. Ne že by někteří z mých partnerů nebyli zkušení a zdatní. Jen… něco jim chybělo. Neznali mě tak dobře, jako jsi mě znal ty. Do všech podrobností a detailů, všechna moje zákoutí, skrytá místečka. A stejně tak já jsem znal tebe, věděl jsem kde a jak, co a kdy. Sténal jsem, když jsem vnímal v útrobách tvoje zkoumající prsty, zvlhčené gelem, který jsme používali. Je zvláštní, že jsi nikdy nebyl surový, když jsi do mě pronikal, i když bys mohl… jako pomstu… Ne že bych si stěžoval. Tohle byly jediné situace, ve kterých bych ti dal všechno. Jediné chvíle, kdy bych si nechal všechno líbit, kdy bych ti to možná i řekl… to, co jsem ti vždycky chtěl říct…

Pýtaj si, čo chceš
Všetko dostaneš
Nik nás nepozná

Nikdy jsme nemluvili o tom, co se mezi námi odehrávalo. Většinou jsme na sebe prostě jen řvali a hádali se. Štěkali jsme na sebe jako psi, nesnášeli jsme se. Nebylo dne, abychom se kvůli něčemu nechytli. A když jsme se zrovna nehádali nebo spolu nespali, chodili jsme kolem sebe jako stíny, sotva jsme se jeden na druhého podívali, přesto jsme vzájemně věděli o každém svém kroku. Lidé by si asi klepali na čelo, kdyby o tomhle někdo věděl, měli by nás za blázny. Bylo to svým způsobem směšné, jenže takovým tím stylem, že to bylo až k pláči. Navzdory tomu ale šlo o vážnou věc.

Hodil jsem na sebe mikinu a sebral z věšáčku klíče. Setkali jsme se v chodbě, mlčky se oba obuli a vyrazili z domu.

Nikto nevie viac
Ako s bláznom žiť
Prázdno je náš byt

Ačkoliv jsme si neřekli ani slovo, oběma nám bylo jasné, kam a proč jdeme. Nebylo na tom ostatně nic zvláštního, nikdy jsme se nesnažili jeden před druhým tajit své úmysly. Nebyl důvod. Dopadne to tak jako vždycky, nikdy jsme nezměnili lokál, chodili jsme pořád do té samé a jedné hospody na náměstí, kam kromě několika stálých štamgastů chodili pořád noví lidé. Pořád nové oběti…

Iba ty to vieš a ja to viem tiež
Iba ty to vieš a ja to viem tiež

Proč mi, sakra, nikdy nic neřekneš? Vždyť to oba víme. Poslechl bych tě? Nevím. Asi ne. Je to ve mně už tak hluboce zakořeněno, vždycky jsem měl na věci opačný názor než ty. Vysmál bych se ti. To je nejspíš ten důvod, proč to nikdy nekomentuješ. Nebo proč já ti neřeknu, že mi to vadí. A přesto… nemusíme používat slova, oba víme, jak to bolí, oba máme chuť jeden druhému rozbít hubu za to, co si navzájem provádíme. Jenže to, co není vysloveno, jakoby neexistovalo. Zdánlivě. Kde je problém, když ho nikdo neřekne nahlas? Není, není tu žádný problém, který bychom museli řešit. Takhle je to stokrát pohodlnější. Tisíckrát jednodušší. A milionkrát bolestivější. Máme svázané jazyky, protože přiznat jeden druhému tuhle věc… třebaže zastřenou jakýmkoliv nevýznamným důvodem… bylo by to ponižující. Bylo by to doznání. Už by to nešlo vzít zpátky. A to by znamenalo pokořit svojí hrdost, vyslovit nahlas to, co by do nás nikdy nikdo neřekl, to, co nejspíš kromě nás věděl jenom Suigetsu, protože ten ve mně uměl docela dobře číst. Ne tak jako ty, ale nebyl slepý. Bylo to paradoxní, jak jsme se jeden k druhému chovali, jak jsme se vzájemně snažili si ublížit, zranit se… a tyhle večery, tyhle úlety, zcela pravidelné a neustále se opakující, to byly naše nejhorší zbraně. I když jsme o tom nikdy nepromluvili. Jen v očích to bylo poznat, když jsme se mlčky dívali jeden na druhého, jen v těch dvojích smolných studánkách, tak černých jako byla barva půlnoční oblohy.

Najhoršie výčitky sú tie nemé
Prečo sa súčasne milujeme a zraňujeme?
Všetko vieme
Prečo sa chápeme, nechápeme

Všechno se navlas stejně opakovalo. Jako každý pátek. Bar, chlast, smích, hudba, kouř… kolotoč událostí. Začarovaný kruh. Bludný kořen. Zaběhnutý stereotyp. Dny, týdny, měsíce… už to byly tři roky, co jsme takhle žili. Jaro, léto, podzim, zima. Hnědovlasý mladík mi šeptal do ucha nemravné návrhy. Tyhle věty už jsem znal nazpaměť. Pohled přes bar, pohled do tvých uhlových hloubek. Chtěl jsem, aby ses díval, když jsem přikývl a nechal se znovu odvést. V zádech mě pálily tvoje oči, když jsme odcházeli. Horká vášnivá noc. Typický pach vzrušení, potu, semene… klasika. A ráno zase rychle zmizet… k Suigetsovi. Tentokrát mi dokonce ani nic neřekl, prostě mě pustil dál, do svého bytu, do své postele. Už jsem se přestával orientovat, ztrácel jsem přehled o čase. Přemýšlel jsem. Ačkoliv byly teprve tři hodiny odpoledne, v žaludku se mi usadila podivná tíha. Proč tohle vlastně děláme? Proč to děláš? Proč mi vždycky napíšeš? Nebylo by ti líp, kdybych prostě vypadnul natrvalo? Proč mi nikdy neřekneš, co pro tebe znamenám?! Možná… kdybys to přece jenom vyslovil… Ale ne. To se nestane. Oba víme proč. Tolik to bolí, když tě vidím v něčí jiné náruči než v té mojí. Je to jako kdybys do mě vrazil nůž. A já do tebe. Vždycky si pak říkám, že už tě nikdy nechci vidět. Říkám si to… tu noc… ale pak ráno… celé dopoledne a odpoledne na tebe myslím. Jak sis to asi dneska užil? Jak se ti to líbilo? Dělal jsi s ním to, co děláš vždycky se mnou? V poloze, v jaké to vždycky děláme? Tyhle myšlenky mě zraňují. A jsem si jistý, že ty myslíš na totéž. Kdyby ses někdy zeptal, řekl bych ti, že ne. Že nikdo to neumí tak jako ty. Jenže ty se nezeptáš. A já taky ne. Zase budeme kolem sebe chodit jako dva cizí lidé, jen nedopatřením zavátí pod stejnou střechu. Dva bratři, dva nepřátelé, dva milenci. Pak se sejdeme v posteli, pomilujeme se a vše se vrátí do starých kolejí, aby se další týden všechno navlas opakovalo. Tak dělej, napiš to. Napiš to a já ti zase odpustím, stejně jako ty mně. Chci tě vidět. Chci být s tebou. Ty dvě slova jsou pro mě jako vysvobození - vrať se. Vrať se domů. Vrať se ke mně.

Je zázrak, ako sa rany hoja
Tak už mi zavolaj, láska moja
Nikto ťa nemá rád tak ako ja
Tak už sa nehnevaj, láska moja

Paprsek měsíčního světla dopadal do ztemnělé místnosti. Byl úplněk, bledé světlo ozařovalo noční krajinu za oknem poměrně dost jasně. Seděl jsem na okenním parapetu, kolena přitažená k tělu, opíral jsem si hlavu o studené sklo a hleděl jsem do tmy. Stál jsi tiše kousek ode mě, jednu ruku v kapse domácích tmavých kalhot, druhou zdánlivě nedbale položenou na hřbetu mé dlaně. Naše prsty se lehce proplétaly, byl to jediný dotyk, který nás spojoval. A bylo v něm všechno. Tohle bylo to ocelové pouto, nezničitelný řetěz, kterým jsme na sebe byli vázáni. Nedal se přetrhnout, nedal se oslabit. Nedal, protože bez jednoho by nebylo druhého. Nemohli jsme žít vedle sebe a zároveň jsme nemohli existovat bez sebe. Nenávist a láska. Láska a nenávist. Byl jsi jediný člověk, kterého jsem kdy miloval. Dal bych ti všechno. Udělal bych pro tebe všechno. Stal bych se kvůli tobě čímkoliv. Stejně tak jako bys to ty udělal pro mě. Nikdy ti neřeknu, co k tobě cítím. Ale ty to víš. Oba to víme. A uvědomujeme si to nejvíc právě v těchto chvílích. V těchhle němých tichých chvílích, v tomhle prostém jednoduchém lidském doteku, doteku našich dlaní. Odpusť mi, prosím. Odpusť mi všechno, co jsem ti kdy řekl, čím jsem ti ublížil a zranil. A odpouštěj rychle, protože hned zítra to zase začne. Hádky, provokace, nadávky a urážky. Zloba, vztek, chlast a sex. Celý týden a po týdnu zas. A potom znova. A znova. Začarovaný kruh. Láska. Nenávist. Nenávist a láska. Láska a nenávist. Itachi a Sasuke. Sasuke a Itachi. Dva bratři, dva nepřátelé, dva milenci. Dvě mysle, jedno srdce. Dvě těla, jedna duše.
 


Komentáře

1 Christine Christine | Web | 9. dubna 2012 v 10:05 | Reagovat

Nebude brečet! Nebudu! *řve jak želva* To bylo naprosto pohlcující. Neuvěřitelně propracované, super Smajli ^^

2 silema silema | Web | 9. dubna 2012 v 12:40 | Reagovat

Pěkné,pěkně hlubokomyslné.. :-)
Líbilo se mi to ^^

3 Verča Verča | 9. dubna 2012 v 17:57 | Reagovat

Krásné:-)

4 Michiko Michiko | 9. dubna 2012 v 18:07 | Reagovat

To je nádhera. :) Přesně si vystihla .... všechno. Mě se chce brečet. ;(

5 Aki-chan Aki-chan | Web | 9. dubna 2012 v 18:23 | Reagovat

Zložité...ale krásne. Tú pesničku som počula fakt veľa krát, ale nikdy pre mňa nebola výnimočná. Páčila sa mi, ale nehĺbala som nad jej textom. Teraz, keď som si to pustila k čítaniu som sa dostala do toho, čo chcel povedať Jožo Ráž i táto poviedka....

6 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 9. dubna 2012 v 20:19 | Reagovat

ne.. neplač džolino! opovaž se! *bulí* fajn, vzdávám to. buhůů, naprostá dokonalost! *nepřestává bulit*

7 Lann Lann | 10. dubna 2012 v 20:49 | Reagovat

Ačkoli tyhle dva pospolu moc nemusím... Sakryš, vždyť já si ten pár kvůli tobě ještě oblíbím! xD
Nádherně napsané... =)

8 Bina Bina | E-mail | 11. června 2015 v 22:50 | Reagovat

Znovu jsem si to přečetla, znovu bulím jako želva. Jsi skvělá, bylo to nádherné. *pořád bulí*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama